Osmánská říše

Osmanská říše se od dob vlády Süleymana I. Nádherného ve srovnání se středověkem zdokonalovala, osmanské panství bylo na výbojích založeno a celé obyvatelské skupiny sypákiové a janičáři se bojem a válkou živili a stáli o ni. Základními oblastmi byla Hispánie na ZE, kam pronikali po Středozemním moři,území ve Stř E s nimiž osmanskou říši spojoval Balkán.

V r. 1571 dochází k porážce Turků u Lepanta a jejich síly jsou dočasně oslabeny. Orientují se na JV obl. Středoz. moře a vyprovokují konflikt s následovníky Perské říše = s vojsky íránského původu. Válka svérázná, byl to boj uvnitř jedné náboženské oblasti – muslimové, ale Turci byli sunnité (umírněnější) a Iránci šiité. Boje nakonec umlknou a osmanská říše se vrátí ke své tradiční politice a začne usilovat o dobytí Střední Evropy.

Pod vedením Muhamáda Kuprülüho zaútočí na Sedmihradsko. Obrany se zprvu ujme Jiří II. Rákocsy – vévoda, velmi ambiciózní. Chtěl se stát polsko-litevským králem, když tam vymřel rod Vasovců, nestalo se tak. Neubránil ani Sedmihradsko a tuto oblast musel bránit rakouský císař, který ji nakonec ubránil, ale s tím, že Osmané si podrželi některé oblasti v Uhersku a také ve V Slovensku. V důsledku toho dochází k posílení císařské moci rakouské – mají z toho strach Uhři – bojí se, aby císař v Uhersku nezavedl podobná opatření jako v Čechách po „Bílé hoře“. Proto Uhři organizují vzpoury. V čele první Mikuláš Drabík – přítel Komenského, mučen a popraven v Bratislavě. V čele druhé Emerich Tököli, pán na Kežmaroku, žádného postoje nedosáhl.

Když Osmané viděli, že rakouská moc není důsledně pevná, na sklonku 17. stol. pod vedením Kara Mustafy rozpoutali další kolo útoků proti Stř E a rakouské moci zvlášť. V r. 1683 Kara Mustafa zaútočili na Vídeň, rakouská veleříše se ocitla ve vypjaté situaci, ze strany rakouské armády došlo k masivní obraně Vídně. Na pomoc přišel polský král Jan III. Sobiesky a poprvé se před Vídní jako obránce Rakouska objevil Evžen Savojský. Osmanský útok byl odražen. Ještě téhož roku musí Turci opustit své državy ostřihomské a v r. 1686 i pašijak budínský (vlastnili ho od roku 1561). Rakušané přinutili Uhry, stejně jako předtím Čechy, souhlasit v Prešpurku (= Bratislava) s doživotním panovnictvím Habsburků v Uhersku. Evžen Savojský v r. 1687 Turky porazí u Moháče, rozhodující bitvy v 90. letech u Zenty na Tise – Turci prohráli a tak v r. 1699 je uzavřen Karlovický mír, na jehož základě jsou osvobozeny Uhry, Charvátsko a Slovinsko ze zajetí Turků. Strach z osmanského nebezpečí byl natolik silný, že 37 000 rodin Srbů se po vítězství Evžena Savojského přestěhovalo do uherské Bačky a do některých území slovinských – byl to první novověký exodus evropský.

Za pozdní vlády císaře Leopolda I. na poč 18. stol. předával rakouskou říši dalším panovníkům v plné slávě a poměrně zajištěnou. Byl milovníkem kultury, umění a tradičních uměleckých vzorů italských.